Co je muzikál?

Tato část volně navazuje na kapitolu nazvanou „CO JE MUZIKÁL?“ uváděnou v knize „Muzikál je, když...“ Iva Osolsoběho. Kromě teoretického shrnutí nabízí jak profesní, tak i osobní pohled muzikálových herců samotných na muzikál, jako na žánr hudebně-zábavného divadla.

Lingvistický původ slova musical či muzikál je vysvětlen v kapitole č. 2 „Historie a vývoj muzikálu“. Co však slovo „muzikál“ označuje? Ivo Osolsobě sám přiznává, že definici muzikálu „nemá“. Říká, že

„nejlepší způsob, jak definovat muzikál – objasnit jej – je muzikál vidět, vnímat jej.“

Sám také nabízí na otázku „Co je muzikál?“ odpověď ... muzikál je když...

„muzikál je divadlo a divadlo je umění časové – existuje jen v čase, existuje jen KDYŽ se právě hraje, KDYŽ právě je ...“

Odpověď vynikajícího tvůrce muzikálů Leonarda Bernsteina na otázku „co je muzikál?“ označuje Ivo Osolsobě za „nejzávaznější“ a „brilantní“. Právě Bernstein vytvořil teorii a zároveň i definici žánru opírající se o plnou integrovanost všech jeho složek (hudby, tance, zpěvu a mluveného slova). Tuto teorii vyjádřil v knize „The Joy of Music“ (New York, 1959), kde také definoval hudební komedii jako žánr, který variuje mezi dvěma póly vývoje, na jehož počátku bylo varieté a na konci hudební drama. To, co považuje na muzikálu za podstatné, je „mateřština“ – vernacular – nejen jazyk, ale vše, co je důvěrně známé naší životní zkušenosti. Domorodý charakter amerického muzikálu je chápán jako důležitý moment při realizaci jednotlivých produkcí. Evropská provedení se musela s určitými nepřesnostmi vyrovnávat a především přizpůsobovat těmto skutečnostem svoji dramaturgii. Druhý pojem, který Bernstein v souvislosti s muzikálem používá je „integrace“, tedy spojování příběhus písněmi. [2/6] Ivo Osolsobě pak nabízí velice hezkou a výstižnou „definici“ muzikálu ...

„... muzikál je divadlo, které mluví, zpívá a tančí“

což je ostatně také název další jeho knihy z roku 1974 (viz. Bibliografie), ve které se věnuje sémiotice hudebně-zábavného divadla, a která mi byla velice cenným zdrojem k čerpání poznatků a informací práci.

K výše uvedené definici Iva Osolsoběho se přiklání také sólisté sboru operety a muzikálu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, paní Stanislava Fořtová-Topinková a pan František Dvořák, j.h., kteří na otázku „Co je muzikál? (Pokuste se o vlastní definici muzikálu.)“ odpověděli:

„Tady se ráda přikloním k definici pana Iva Osolsoběho ... muzikál je divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Sama jsem měla možnost zúčastnit se seminářů pana Osolsoběho při příležitosti „Setkání mladých dramatických umělců“, které byly jakýmisi přehlídkami představení souborů ostatních divadel a kde jsme vzájemně čerpali inspirace. Samozřejmě s teoretickým dílem Iva Osolsoběho jsem se také setkávala při studiích na pražské konzervatoři.“

„Krásná je definice pana I. Osolsoběho Muzikál je divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Ještě bych sám za sebe přidal, že muzikál je pro herce nahlédnutím do jiného divadelního poschodí, jakési seznámení se s divadelní a také hudební dokonalostí jevištní řeči a hraní.“

S takto položenou otázkou paní Topinkové i panu Dvořákovi pomohl opět Ivo Osolsobě. Zeptala jsem se jich tedy, čím je muzikál jako žánr hudebně-zábavného divadla zaujal:

„U většiny muzikálů se mi líbí děj většinou vycházející z pravdivých situací a také to, že nemají plytký námět. Tím samozřejmě netvrdím, že opereta by v tomto směru nějak výrazně za muzikálem zaostávala, jen je v současné době opomíjená a větší pozornost je soustředěna právě na muzikály, předpokládám, že z komerčních důvodů. Na muzikálu se mi také líbí, že se v něm střídají jak tanec a zpěv, tak také hraní.“

„Tenkrát mě zaujal tím, že byl o něco pestřejší než mluvené slovo, tedy činohra. Muzikál je velice široký žánr."

Z výše uvedených „definic“ muzikálu víme, že muzikál v sobě pojí hned několik divadelních složek. Je syntézou čihohry, tance, hudby a zpěvu. Paní Topinkové a pana Dvořáka jsem se zeptala, která z těchto složek je podle jejích názoru pro muzikál nejpodstatnější a proč:

„Nerozlišuji jednotlivé složky muzikálu, podle mě by žádná z nich neměla být nadřazená té druhé. Vzájemně by činohra, tanec, hudba i zpěv měly být v syntéze, tak aby konečné spojení bylo profesionální. Muzikáloví herci-zpěváci by rozhodně neměli ve své přípravě jednotlivé složky podceňovat.“

„Řekl bych, že podstatné jsou všechny uvedené složky. Je opravdu těžké najít jednu, která by byla nejpodstatnější. Ale když už, tak na prvním místě je srozumitelnost hereckého projevu, následuje srozumitelnost zpěvu a vše pak dokresluje tanec. Dokonalá syntéza těchto tří prvků pak jednoduše znamená profesionalitu. A protože muzikál je syntézou, neměla by ani jedna z těchto složek být považovaná za důležitější než ty ostatní. Při představení je nejdůležitější to, co říkám, to o čem zpívám a to o čem tančím a opět jsme u toho, že ani jedna složka muzikálu nemůže být vylučována.“

Co je a jak definovat muzikál ... to jsou otázky zmiňované v této kapitole. Pokusme se ale podívat na muzikál i z té osobní stránky. Zajímalo mě, ČÍM je muzikál pro oslovené sólisty plzeňského souboru operety a muzikálu?

„Je to práce, koníček. Mám to štěstí, že mě má profese baví a naplňuje jak po profesní, tak i po osobní stránce“.

„Muzikál dokáže herci dát spoustu krásných okamžiků a pocitů, naplnit ho jak po profesní tak po osobní stránce. Muzikálové začátky jsou pro herce jakousi nedostupnou horou, kterou musí vyšplhat. Pokud tuto horu zvládne, tedy pokud zvládne úskalí tří prvků (činohra, zpěv, tanec) je to pro něho rozhodně dobrá škola. Pro mě je muzikál nejpřesnější vyjádření toho, co se týče hraní divadla.“

Závěrem dodejme, že typický muzikál dnešních dnů nabízí nenáročný děj, silné melodie, působivou a nákladnou výpravu a několik pěveckých hvězd. Díky muzikálu dokáže divák zapomenout na strasti běžného života. Proto velká část lidí muzikály miluje a jiní je považují za podivnou „spatlaninu“ hudebního, činoherního a tanečního divadla. Přiznejme si, že muzikál je však hlavně obchod, ve kterém se otáčejí milióny.